Myslet lokálně, jednat globálně: Mohou akce vedené komunitou řešit rozsáhlé společenské problémy?
Když se společnosti, univerzity, tvůrci politik a občané sejdou, aby spolupracovali na projektu nebo inovaci, zapojují se do tzv. společné tvorby. EU vnímá společnou tvorbu, která je v podnikatelské sféře, zejména v oblasti spotřebitelských vztahů, dlouhodobě využívána, stále více jako potenciální nástroj pro řízení inovací na podporu veřejného blaha. Existuje však předpoklad, že aby měla spoluvytvářená řešení široký dopad, musela by být rozšířena. „Na první pohled se zdá, že nápad rozšířit společnou tvorbu riskuje to, že se dítě vylije i s vaničkou,“ vysvětluje Sebastian Pfotenhauer, profesor na Technické univerzitě v Mnichově (TUM). „Rozšíření rozsahu by znamenalo riziko ztráty její základní hodnoty, kterou je schopnost řešit místně specifické potřeby a problémy a lépe začlenit inovace do společnosti.“ S podporou projektu SCALINGS (Scaling up Co-creation: Avenues and Limits for Integrating Society in Science and Innovation) financovaného EU Pfotenhauer vede úsilí zjistit, zda a kdy je rozšíření společné tvorby žádoucí nebo dokonce možné. „Chtěli jsme zjistit, do jaké míry by bylo možné společnou tvorbu zodpovědně rozšířit napříč různými místy a oblastmi a jaké jsou limity,“ dodává.
Nečekaná zjištění
V rámci projektu byla provedena srovnávací studie úsilí o společnou tvorbu, která probíhají v deseti zemích. Během studie výzkumní pracovníci zkoumali tři hlavní nástroje pro společnou tvorbu, a to živé laboratoře, zadávání veřejných zakázek na inovace a zařízení pro společnou tvorbu, které se používají v celé řadě technických oblastí. „Společná tvorba vypadá v různých regionech a souvislostech použití velmi odlišně,“ říká Carlos Cuevas Garcia, výzkumný pracovník z týmu TUM, a dodává, že může být jak inkluzivní, tak exkluzivní. „Společná tvorba je sice často vnímána jako proces, který lidi spojuje, ale může také odhalit, ba dokonce ještě prohloubit, značné mocenské asymetrie a nerovnosti,“ poznamenává Cuevas Garcia. „Aby se tento proces dal rozšířit, musí se zabývat politickým rozměrem společné tvorby a musí být prováděn obezřetně a reflexivně.“ Dalším významným poznatkem bylo, že poptávka po odborných znalostech v oblasti společné tvorby a dialogu je obrovská. „Mnoho technických komunit již pravidelně zavádí formáty společné tvorby,“ dodává Pfotenhauer. „Přitom však mají tendenci narážet na stejný druh otázek a problémů.“ Podle Pfotenhauera mezi nejčastější otázky patří: Kdo by se měl zapojit a kdy? Jak se mění požadavky při přesunu z jednoho pracoviště na druhé? Jak lze tyto komunity udržet nad rámec jednotlivých projektových cyklů? Jak velkou část procesu společné tvorby lze skutečně standardizovat v politických nástrojích? Jakou úlohu by měla hrát EU?
Plán pro odpovědnou společnou tvorbu
Aby projekt pomohl na tyto otázky odpovědět, využil všech svých zjištění a osvědčených postupů k vytvoření plánu pro provádění odpovědných projektů společné tvorby. „Tento nástroj poskytuje organizátorům a tvůrcům politik sadu podnětů, které mohou nasměrovat jejich úsilí o společnou tvorbu směrem k žádoucím, udržitelným a významným výsledkům,“ poznamenává Pfotenhauer. „Očekáváme, že se tento nástroj stane zdrojem pro tvorbu politik, financování výzkumu a všeho, co souvisí se společnou tvorbou.“ Tento plán spolu s dalšími poznatky a učebními zdroji z projektu SCALINGS již hrají ústřední roli v dalším projektu financovaném EU, BoostEuroTeQ, který se zaměřuje na rozšíření budoucího inženýrského vzdělávání.
Keywords
SCALINGS, společná tvorba, rozšířený, rozšiřitelný, inovace, živé laboratoře, zadávání veřejných zakázek, BoostEuroTeQ
